Grossvenediger 2011
Slyšte, ó národy země, všechen lide člověčí a veškeré stvoření dvounohé čí plazivé, všelijaká havěti suchozemská, obludy oploutvené a vzdušní opeřenci, nastražte aparáty své sluchové, vytřeštěte bulvy čumící, nechť plnými doušky vychutnáte tento vznešený příběh, jehož počátek sahá dob pradávných, kdy špytalo se v křacích a všelijakém houští špinavém o Frodovi prťavém, jež ze Stonavy rodem jest, Kraj Albrechtický obývá a v jehož makovici střádají se bez ustání plány smělé, odvážné, jako tento, jež udál se a ve skutečný život vešel onoho srpna roku 2011 a na těchto stránkách, jakožto památka oněch báječných událostí zapsán jest.
Když Frodovi poprvé myšlenka jménem Grossvenediger hlavou svitla, bylo zrovna takové léto, však léta 2010. Dlouhou, předlouhou dobu byl Frodo nucen strádat se svými sny, pouhými plány, jejichž uskutečnitelnost zůstavala pouhou nezodpovězenou otázkou. Drásán neuhasínající touhou strávil Frodo nekonečné hodiny plánováním stále tychtéž věcí a promítáním si před očima jejich realizaci. Však jeho prosby nezůstaly nevyslyšeny i stalo se, že dostalo se Frodovi velkého štěstí, také náklonnosti dobrých lidí, až jednoho dne vznikla plně vybavena dobrodružství chtivá tlupa vysokohorských šílenců netrpělivě dychtících po vrcholu.
Událo se to v noci, ve chvíli, kdy kostelní zvony odbíjely přesně polovinu prázdnin, jak jej znají nebozí žáci základních a středních škol, budíž jim učivo lehké a prázdniny dlouhé. Urychlené přežvykávání a hukot zavíraného kufru u auta, jež byl téměř plný, přestože nabalena byla teprv polovina výpravy, zněly současně s tóny zvonu, které zněly nad stichlými Albrechticemi. Po krátkých zastávkách ve slavném Českém Těšíně a proslulých Bocanovicích, kde se nabalili zbývající účastníci zájezdu, opustil stříbrný automobil zakrátko území České Republiky a mezi černými obrysy beskydských pahorků, jež za hustého deště nebyly téměř vidět, se prodral na sousední Slovensko. A zde je soupis pasažérů, jak dřepěli ve vozidle: slavná Žába, známá též jako Krysia von Stonau, statečná Marysia, zástupce národa polského pocházející z města Bielsko-Biała na severu, udatný Danek z Bocanovic na úpatí věhlasné hory Kozubové, neomylná rosnička a nosič dobrých zpráv, konečně malý Frodo, jež svými hrdinskýmií činy přináší nepolevující věhlas zejména národu hobitímu.
Ze země slovenské je jejich kočár dovezl k našim jižním sousedům, kde se po dlouhé cestě zastavil v tyrolském městečku Krimml. Kdo ještě neslyšeli, nechť nyní dozvědí se, že nachází se zde a s neobyčejným rachotem ze skály do údolí padá největší vodopád evrospkého kontinentu. Pro tento jedinečný úkaz neváhali udat nemalé peníze za parkoviště a vstupné a nadšeně začali stoupat sem a tam po úbočí kolem té vodní nádhery. Cestou se pravidelně vyskytovala nesčetná místa lákající turisty k fotografování, tudíž nemohouce odolat tomu pokušení, tápali vzhůru nečekaně dlouho libujíc si ve fotografování duhy a vodopádu ze všech možných i nemožných úhlů jaké skýtala cesta. Pro nedostatek času však byli nuceni otočit po dosažení trochu vodorovnějšího místa trasy, již téměř úplně nahoře, a se zručností sobě vlastní začali se prodírat slalomovým stylem skrze v protisměru kráčející davy s dětmi, psi, kočárky a turistickými hůlkami. Nakonec dorazili až k nejnižšímu bodu, kde obrovská masa bílé vody z veliké výšky dopadala na povrch malého jezírka obklopeného vlkými skalami. Naši hrdinové se zvědavě připlížili až na samotný okraj skály, kde se ocitli jako před právě vypouštěnou přehradou. V úžasu sledovali tuto majestátní podívanou, nedbaje na vítr, jež foukal od vody a šlehal je miliony kapek po celém těle. Když opouštěli toto místo byli mokří od hlavy až k patě, avšak na jejich tvářích se rýsovaly úsměvy.
Nu i ocitli se opět v autě. Po úspěšném mezipřistání u Krimmelského vodopádu, směřovali nyní k finálnímu cíli cesty - tedy k poslednímu bodu, kam se dá dojet autem. Projeli pětikilometrovým tunelem a začali klesat. Městečko Hinterbichl leží na samotném konci malebného údolí Virgental. Tvoří jej pár domů, tak typických pro zdejší oblasti, malinkatý kostelík, kemp, kam zavítáme později, a po vydatných deštích poměrně dravě se jevící však malá řeka, jež lemuje cestu a utíká z hor pryč. Za městečkem, mimo civilizaci nalezli parkoviště (1483m.n.m.) a urychleně se vrhli do kufru, každý pro svůj batoh. Seriál balení, přibalování, přebalování, připínání a utahování trval poměrně dlouho, nicméně poté již stáli všichni v plné polní, každý krosna na zádech, plní očekávání, připravení vyrazit. Svorně vykročili na cestu údolím Dorfertal, kde je neopouštěl hukot pěnící se vody. Mráčky pluly oblohou sem a tam, ale všichni tušili, že slibují nádherný zítřek. Ano, zítřek byl dnem, jež budil největší očekávání – dle plánu den vrcholový. Široká cesta se u jakéhosi snad mramorového kamenolomu proměnila v úzký, krkolomný chodníček, jež stoupal příkře vzhůru a vyvedl je ke Gumpachkreuz. Od kříže byla cesta mírnější a opět široká, neboť tudy jezdí Venedigertaxi, dopravní prostředek pro línější turisty, spojující Hinterbichl a Johannishütte (10€ za osobu). Cesta skýtala krásné pohledy na řeku a strmé svahy, které lemovaly údolí. Tu a tam se na kopcích vysoko nad hlavami našich dobrodruhů pásly krávy, s nimiž budeme mít co do činění také zítra a cestou zpět. Všichni napjatě očekávali okamžik, kdy se na obzoru objeví bílá silueta Grossveendigeru. I stalo se tak konečně za některou zatáčkou a pohled na ledovec dodal pochodujícím síly, přestože samotný vrchol se ukryl v mracích. I na Johannishütte (2121 m.n.m.), chatě jakoby schoulené v objetí údolí Dorfertal, takže z cesty je vidět jenom špička střechy, turisty neopouští výhled na Grossvenediger, vlastně nyní spíše pouze na ledovec, který ho obklopuje. Okolo 20 hodiny již všichni stáli na terase před chatou vyčkávajíc, až se pro ně uvolní pokoj. K jejich zaskočení je však místo pokoje čekala malá místnost, do níž vedly dveře s nápisem „Dutsch“, čili sprcha. A skutečně, uvnitř nalezli sprchový kout, veliký vysavač, ještě nějaké podivné úklidové zařízení a matrace sotva namačkané na zemi tak, aby se daly otevřít dveře. S těží si šlo představit jak na tom malém prosotoru spokojeně usínají čtyři lidé, stejně jako s těží šlo pochopit, proč místo zarezervovaných míst v noclehárně dostali tuto sprchu. Mírné počáteční rozčarování však pominulo rychle jako voda v Krimmelském vodopádu, neboť cena za toto apartmá byla oproti noclehárně poloviční. Navíc skýtalo luxus soukromí, na rozdíl od noclehárný zajisté plné ukecaných Germánů. Mírna přestavba interiéru dala nakonec vzniknout vcelku komfortnímu útočišti, kde měli strávit první noc. Střídajíc se, všichni využili také možnosti osprchovat se v ledové vodě. Na večer následoval malý souboj našich spánkuchtivých hrdinů s neunávnou fotobuňkou, jemuž se vyhnul Danek, jež si moudře ustlal pelech v nejtemnějším zákoutí pokoje, kde možná ještě nikdy nikdo nespal. Spánek byl po minulé neprospané noci jako balzám. Za okny Johannishütte se snesla vlhká mlha.
V 6 hodin ráno se pozornosti dožadoval budík a vytáhl všechny spod dek. Ospale se posbírali a neochotně se rozloučili se spánkem. Dole se všichni sešli u dobré čínské polévky s aroma dle chuti. Sypali si do nudlí výtažek z kuřete či vepře snažíc se zbavit spánku, jež stále nadobro neopustil jejich zasněné oči. Změna přišla venku na terase, kde je probral čerstvý vzduch. Tu si vzpomněli, že dneska se jde na vrchol a povzbuzení touto myšlenkou vykročili směrem, kam ukazovala žlutá cedule ve tvaru šipky s nápisem „Defreggerhaus 3h“. Zde se jim dostalo nového povzbuzení, a to při pohledu vzhůru na Grossvenediger. Paprsky raního slunce a nebe téměř bez mráčku daly vyniknout jeho neobyčejnému majestátu. Cesta stoupala poměrně sroze a neustále vybízela k fotografování. Grossvenediger se jim ukazoval v plné kráse a čekal na ně. Cesta na Defreggerhaus se však ukázala nadočekávání nelehká. Úmorné byly především těžké krosny a taky trochu únavná jednotvárnost krajiny, která přestože krásná, stále ne a ne před nimi odhalit cíl cesty. Mělo to za následek roztržení členů skupiny, z nichž daleko ve předu šel Danek, následován Žábou a na dohled od ní šli na konci Marysia, již se snažil povzbuzovat Frodo. Velké trápení měla Marysia, kterou trápila horečka a mírné závratě, však pomalu a statečně stoupala vpřed. Frodo se ujal pomoci a chopil se její krosny, takže část cesty nesl dvě, jednu na zádech a jednu ze předu. Žába mezi tím navázala cené kontakty s národem hovězím díky krávě číslo 8305 sníž se velice sblížila, což bylo ze strany krávy potvrzeno vřelým olíznutím ruky. Kromě krav cestou bloudili také svišti, které bylo možno pozorovat poměrně dosti z blízka. Když se ocitli na břehu malinkého jezírka a spatřili konečně chatu, přišla sezhora vytoužená pomoc v podobě Danka, který, již bez batohu, slétl po kamenech jako blesk a popadl „nežádoucí“ krosnu. Začali stoupat rychleji k chatě, která již byla na dosah, a Danek, zvaný od těchto dob Udatný, popadl krosnu i Žábě a odhodlaně táhl obě závaží nahoru.
Na Defreggerhaus (2963m.n.m.) dorazili se značným zpožděním a odpočinek byl nutný. Ve snaze nalézt vhodné místo k zevlování objevili kousek od chaty kouzelné místo, odkud se skýtal překásný výhled na Rainerhorn (3559 m.n.m.) a Hohes Aderl (3506 m.n.m.), který se to odpoledne stal terčem nesčetných fotografií, jelikož byl dlouhou dobu považován za Grossvenediger (ten byl schovaný přesně za ním). Nevídané panorama se otevíralo také směrem víc na západ a jih. Žába, Marysia, Danek a Frodo, zcela uchvácení tímto místem, ještě několikrát jej navštívili než nastal večer. Zejména Dankova mise při západu slunce byla plodná a přinesla nespočet úchvatných fotografií. Pro pochopení, je třeba zdůraznit, že po krátké úvaze padlo rozhodnutí odložit vrcholový pokus na zítřek, jež měl ještě dopoledne skýtat dobré počasí. Nemoc a únava dnes slibovaly spíš trápení než krásný zážitek. Posilněni dobrým čajem a opět čínskou polévkou zalehli ke spánku velmi brzo, ale remcajíci Němci či Rakušáci jim předlouho nedovolili usnout.
Frodo měl pocit, že snad ani nespal, když jej probudila Žába s mobilem v ruce. „Jsou 4“, řekla. Frodo jen zafuněl, pohlédl na Marysie a podle otevřených očí poznal, že už nespí. Probudil Danka a všichni se začali neohrabaně vrtit směrem z postele. Frodo utišil budík na jeho mobilu, jež jako obvykle zazvonil s pětiminutovým zpožděním. Někde v noclehárně se někdo neklidně pohnul a možná něco zabručel, ale nedbali na to a chopili se skádání dek. Poznali, že venku je ještě úplná tma, ale u okna Frodo nadšeně zjístil, že obloha je posetá hvězdami – počasí bylo dobré. Pokud možno diskrétně snesli své batohy z noclehárny v podkroví dole do síňky plné bot a turistického náčiní. Následovala improvizovaná snídaně, kontrola, zda je vše v batohu na svém místě, a navlékání úvazků, což vyplnilo dobu čekání na rozednění. Zavrzaly schody a po chatě se začali pohybovat další turisté. „Morgen“, „Morgen“, zněly kolem stlumené hlasy. Celá čtyřka se vykutálela z chaty ven na čerstvý ranní vzduch. Foukal zde mírný vánek s nádechem tepla. Tmavé skalní štíty tiše čněly k tmavěmodrému nebi, jež se na východě začalo barvit do řůžova, zatímco nad západním obzorem se ještě třpytily hvězdy. Poslední foto před chatou a může se vyrazit. Byli toho dne první, kdo opustili Defreggerhaus.
Mírně ospalí, ale s vervou se pustili do stoupání po kamenné suti nad chatou, k níž se semtam ohlíželi, aby se kochali horskou scenérii za ní. V dáli na jihu spatřili štíty Dolomitů, zářící za rozbřesku nad oblaky páry kulovitého tvaru, pomalu se deroucími z údolí. Nebe bylo stále bledší, když najednou dosáhli místa, odkud se jim obzory o něco víc otevřely a spatřili tolik vytoužený vrchol. V bílé ledovcové záplavě byl vyšlapaný úzký chodníček, který začínal pár metrů pod nimi a v dáli se strácel jejich zraku, však zcela jistě vedl na Grossvenediger, křížem zdobený sněhový kužel u samého kraje obzoru. Tento nejvyžší bod okolí právě ozařovaly růžové paprsky slunce, jež právě vyšlo někde za ledovcem tvořeným kopcem na východě. Ohromeni touto podívanou, sestoupali níže a vlevo na počátek ledovce, kde po zarputilém boji obuli mačky, zvané též ponaszymu „kocury“, polsky „raki“ či „kraby“, a navázali se na lano. V pořadí Frodo, Žába. Marysia a Danek začali pomalu stoupat. Tvrdý sníh umožňoval pohodlnou chůzi, což ohodnotili jako velkou výhodu, a tak v poklidu kráčeli za jinými lanovými družstvy, které je stačily předhonit během navazování. Šli pomalu, ale jistě. Ledovec se zdál být bezpečný, zvlášť že šli ve šlépějích svých předchůdců, a tak jim nic nebránilo plně si vychutnávat každý krok a obdivovat okolní nádheru. Ve stínu Reinerhornu minuli kličkou největší trhlinu kousek za místem, kde se ledovec začal prudce zvedat, takže pokračovali v serpentínach, které je vyvedly do sluncem rozzářeného sedla mezi Reinerhornem a Grossvenedigerem. Zde všichni sáhli po slunečních brýlích a s chutí vychutnali krátký odpočinek na sněhu. Rozlehlé sedlo působilo jako zářivě bílá poušť, jež o něco výš nabídla výhled na druhou stranu, tedy na sever a východ. Zza Reinerhornu vyhlédly Schwarze Wand (3506 m.n.m.) a Hoher Zaun (3451 m.n.m.), jež byly při pohledu zpět k mání po celou zbývající část výstupu. Všichni byli rádi, že výstup odložili na dnešek, a to jak pro fyzickou stránku, tak pro perfektní počasí a dosud nerozbředlý sníh. Mírné stoupání sněhovou pouští dovedlo naše dobyvatele k úpatí strmějšího svahu vedoucího k závěrečnému hřebínku. V serpentínách před nimi stoupala jiná družstva, stejně tak ze spodu na Grossvenediger dotírali stále noví turisté, jež přicházeli z Defreggerhausu, jiní zase ze severní strany od Pražských chat, takže to tam chvílema vypadalo trochu jako na pouti. Závěrečný výšvih si vyžádal několik odpočinků, ale neměl nejmenší šanci čtyřku z České Republiky a Polska zastavit. U samého závěru konečně spatřili kříž a u něj houf šťastných turistů, k nimž se měli za chvíli připojit. Vrcholový hřebínek, tolik Frodovi známý z tisíců fotografií, které během posledního roku prohlížel na internetu, se ukázal být vskutku tak úzký, jak sliboval, a Frodovi se na chvíli zatajil dech, když uviděl propastnou hloubku po obou stránách svých bot opatřených mačkami, takže na chvíli vytáhl i cepín, kterého naštěstí nebylo potřeba. Všichni zdárně zvládli krátký extrémně úzký úsek, a přestože nadšení a touha po dosažení cíle, nedaly místo strachu či obavám, tento okamžik napětí musel nastat, aby v zápětí mohl propuknout v okamžik následující, plný radosti a štěstí. Toho krásného dne, 3. srpna 2011 se po obdivuhodném výkonu na vrcholu Grossvenedigeru (3666 m.n.m.) ocitli následující hrdinové, v pořadí, jak na vrcholovém videu zaznamenáno jest: statečná Marysia, jež v horečkách neváhala se porvat o zasloužené vítězství, slavná Žába, o jejiž síle nemůže býti pochyb, neb bez zaváhání dosáhla cíle, udatný Danek, jehož um a zručnost byly tak důležité pro společný úspěch, malý Frodo, jež myšlenku tohoto výstupu v hlavě vydloubal a díky svým společníkům k životu přivedl. Z ruky do ruky putovaly mobily s pozdravnými smskami (nikdo však nevěděl jistě zda zdárně doručeny byly),dalekohled i foťák, jemuž se dostalo té cti snímat snad nejúžasnější obrázky v jeho dosavadním beztepém životě. Okolní vrcholy, blízké i daleké, neustále ohromovaly šťastné dobyvatele Grossvenedigeru, třetí nevyžší hory Rakouska. Od obzoru k obzoru, kam jen oko dohlédlo, rostly k nebi hory. A tak se sen stal neuvěřitelnou skutečností, jež pro svou nádheru trvala příliš krátce, než aby se ji dalo plně uvěřit.
S hřejivým pocitem u srdce, nezbývalo než se opět navázat, tentokrát v opačném pořadí, a zamířit zpět. Trochu proti své vůli opustili malé prostranství s křížem a hravě překonali úzký hřebínek. Klesání svahem bílého kuželu bylo snadné a rychlé. Udatný Danek, nemajíc maček, zvolil rychlosestup stylem skoků a pádů, kterýž to čin veliký na zábavném videu zvěčněn jest. (Původně byly naplánovány alternativní výstupy na Reinerhorn a Hoher Zaun, však z důvodů hlavně časových z těchto plánů sešlo). V sedle se již Danek opět navázal a celý čtyřčlený konvoj závratným tempem klesal a klesal rozbředlým sněhem až ke skále, kde se ráno navazovali. Odzbrojeni z maček a jiného ledovcového opřístrojení se sešli na chatě Defreggerhaus ke kolektivnímu odpočinku a sušení bot. Bohužel tyto rozpustilosti musely počkat, neb dříve bylo zapotřebí urychleně přebalit batohy a pokud možno zredukovat jejich počet. Ty totiž unavení vítězové s radostí odložili na malou lanovku, která je měla svést téměř k Johannishütte za cenu 3€ za jeden. Frodo absolvoval malou brigádu při nošení plynových láhví s místním lanovkovým operátorem Simonem, který, jak se zdálo, tvrdil, že batohy sveze zadarmo, což vyplývalo z jeho nejdelší anglické věty „No money, no problem“. Nadšení jeho dobrodušností, všichni ještě chvíli odpočívali na lavičkách před chatou a slunce zahřívalo jejich těla. Aby se neusmažili, vzchopili se po chvíli a vyrazili zpět na Johannishütte obtěžkání pouze nejnutnějším, což bylo především pití. Dole nalezli krosny volně pohozené u malé dřevěné budky, kde končila lanovka. Za mírného poprchávání byla opět nutná decentní reorganizace nákladu, což se povedlo poměrně rychle a stejně rychlý byl i zbytek cesty dolů k autu, jejíž krásu mírně pochroumal vydatný déšť, který výpravu dostihl zrovna, když míjeli kamenolom. Mokří a ublácení dorazili k autu, nedbale naházeli věci dovnitř a s úlevou usedli v suché skrýši, jakou skýtalo.
Auto se líně skutálelo do kempu Bergkristal v malinkém Hinterbichlu, kde bylo nutno na promáčené půdě postavit stan. Společnými silami vystavěli tento příbytek, který skýtal útočiště před deštěm, jenž s občasnými přestávkami skrápěl stanové městečko. Stan byl naštěstí velký, a tak přestože byl plný různých mokrých i o trochu víc suchých věcí, nabízel možnost uvařit si večeři v jeho útrobách. K rýži s vepřovým masem nechyběl čaj a dezert v podobě sušenek. Plánování programu na Dolomity, kam se měli přemístit ráno, zabralo jen velmi málo času, neboť se k zármutku našich dobrodruhů ukázalo, že předpověď počasí nevěští pro zbytek týdne nic pozitivního. Trochu zdrceni touto zprávou, která znamenala konec výletu, určili si zítřejší zastávku v Salzburgu. K večeru si zahráli „Bang“ a k útěše jim zbyla myšlenka, že se alespoň můžou pořádně vyspat. Brzké vstávání se tentokrát nekoná.
Ráno nepřineslo nic neobvyklého, snad kromě neobvyklého úspěchu, jakým bylo zavření kufru u auta. Bylo asi 13:15, když umytí a vyspaní opouštěli malebný Hinterbichl a cesta je vedla pryč z údolí Virgental. V Salzburgu, u samých hranic s Německem, jim počasí dovolilo prohlídku největšího zcela zachovalého středověkého hradu v Evropě jménem Hohensalzburg, katedrály i překrásných uliček historického centra města, v němž se v roce 1756 narodil W.A.Mozart. Kapacita foťáku jen tak tak stačila aby zachytila alespoň některé půvaby této metropole Salcburska nad Salzachem, čtvrtého největšího rakouského města, jehož historické jádro je zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO. Také barokní fontána na náměstí je vyjímečná, neboť je největší ve střední Evropě. Zcela okouzleni nevšedním zážitkem usedli ve 21 hodin opět do auta a uháněli směrem na Linz, Vídeň, Bratislavu, Žilinu, aby kdesi okolo čtvrté ráno dorazili do známých míst v Bocanovicích, Českém Těšíně a Albrechticích.
Takto končí bájný příběh o hoře jménem Grossvenediger a o skupině horských nadšenců jménem „Smile“, kteří stanuli na vrcholu ve výšce 3666m.n.m. a dali tak vzniknout přeslavné legendě, jejiž vznešený třpyt nechť září a připomíná hrdinství oněh čtyř neporažených, jež zapomenutí nebudou až na věky, oh yeah!
Náhledy fotografií ze složky Grossvenediger 2011